My meetings w/ people

Today, I would like to think about my relationship w/ people. At first, I want to inform you that I have a social phobia and I want to find out where is the origin of my fear.

Firstly,  when I am in a shop center which is full of people, I am starting to panic and I have almost a panic attack. Has this ever happened to you? I believe at least once yes. May at Christmas days when everyone went totally crazy and even though the true agrofobik goes out of his den, so he can get the cheapest thing for his relatives but what looks life if it cost much more, so it will look like if you care about them.

But by what is this fear or uneasiness which sometimes happened to everyone due? What comes on my mind, it is due to that you just love your personal space. At shops where the regals themselves disrupted or in a train where you chose strategically your seat so nobody would sit next to you and you can take your place.

Secondary, I don’t believe in people. Hand on your heart, we are fake and we play on something all the time. Don’t you think that is no true? Maybe you say „I’m not like that.“ but you are! Even though you are honest, every one of us has three, maybe innocent, live role. At least as the Japanese say.

At this point, I’m influenced a lot by my personality. I’m pretty naive and I don’t know the people which is a bad combination. In view of the fact, it takes months then I start to believe someone. But this has their positives too. I don’t make an opinion about someone till I get to better know with him. So you have time to show yourself and I wouldn’t be disappointed about you. I hope so…

Thirdly, people are cruel. That we can recognize on animals. When the animal gets angry, it scratches us or bites us and we are injured but it will heal itself in the end and it might be a funny story… If we would survive. But people have the most dangerous weapon that no animal has. Speech. It could hurt much more and these injuries often don’t cure.

To sum up I would like to say one thing. Adopt ten cats, buy a reserve of chocolate and vine, download films and start living the totally asocial life. You will be happy and neighbors would think you are insane.

Reklamy

We all need something to believe in

It is the beginning of the century. We destroyed this earth. Now there is no food, no water… No future. The human race is fucked. The only one chance of survival is being a cannibal. Even though your own brother can eat you. You can not trust anyone. It is a cannibalistic century.

Then why do we still want to live? Something has to push ourselves. We all need something to believe in to not give up. The belief is an escape from the dark world. It is like torch that gives back everything that darkness stole. It is essential of optimism in hard life moments.

We can not believe it will be better because we lost our chance to save ourselves and our world decades ago. But on the other hand it can not be worse. After all we make for that we are going to die out of eating ourselves.

There are two main groups. lots of us believe in society. I am one of them. We live in small camps. Every four days, we sacrifice one person who is food for all 80-100 inhabitants of the camp. Sometimes someone dies of hunger but we believe that if we stay together we will survive. The camp also protects us before hunters.

A hunter believes just in himself. He has kind of darwinistic style of life. He is a lone wolf who walks around and kills people for himself. So uneconomic.

Of course everyone has something different to believe in.

You can believe in pioneers who will find „the land of the rescue“ or as people say „Eden“ which would be find at the end of world or something like this. It is OK. Then you can believe in unicorns and that the Kentucky’s fried chicken plays baseball with the chips on your garden.

„Wait a minute. Aren’t you trying say unicorns don’t exist?“

„John, I’m trying to write an essay. Can you shut…“

„They DO exist!“

„And wrong again. They DID exist. But when you were small we fed you with them so… They don’t exist anymore.“

„Jerk…“

Where I ended? Oh, so another option is…

„You believe in unicorns!“

„Fuck you, John.“

…you believe your body, thanks to the meditation, can live from the air. It is unbelievable but in thís century it is the most likely option. The mutation.

The last thing you can believe in, that comes into my mind, is you end up as the last person in the world so no one can eat you. What a nice hope.

To sum up, the belief in these things helps us. It is a very powerful psychic strength. It gives us a new lease of life and the strength that helps us deal with all hard situations. Thanks to it we believe we are alive.

Excuse me now, I am going to eat John.

ina

To nemá název, brouku.

Ukradli mi mobil. S kreditkou. Nebudu vás obtěžovat detaily. Ve zkratce jsem jela autobusem domů, což už to bylo hrozný, protože ještě než jsem nastoupila, tak jsem musela žadonit, aby se lidi posunuli, protože nás autobusák nechtěl pustit dovnitř. Takže si asi dokážete představit, jak to tam vypadalo. Normálně bych se na to vykašlala a šla radši pěšky, ale já jsem pospíchala domů se vys*at. A tak jsem tedy vstoupila do jámy zlodějové a tam se to stalo.

„Vy vypadáte tak zarmouceně. Nemusíte se na mě mračit. Já říkám, že když nejde o život, tak nejde…“ a to už nedořekl a radši se věnoval obrazovce a protokolu o krádeži na osobě. Nevím, co ho zastavilo. Jestli můj skeptický pohled, či jsem zvládla ve svém výrazu vyjádřit , …tak nejde o nic? Vždyť mi ukradli mobil!. Nevím. Netuším, jak jsem se tvářila. A o to právě jde. Já jsem netušila nic!  Na cokoliv se mě zeptal, já neznala odpověď. Kdo vedle vás stál? Jak vypadal? Vystoupil někdo s vámi? A moje odpovědi byly jenom Nevím. Nejsem si jistá. Netuším. či  resignovaný ticho. Což vůbec nechápu. Jednou mého bývalého šéfa napadli a já jim pak na policii všechno převyprávěla do nejmenšího detailu. Tak jak je možný, že si nepamatuji, kdo vedle mě stál v autobuse?

To jsem opravdu takový ignorant?

Mimo téma: Když se mě vyptával, kdo kolem mě byl, tak jsem mu chtěla říct, že za mými zády seděli tři lidi. Problém byl, že to byli cikáni. A já přeci nemůžu říct policistovi, že vedle mě byli cikáni, ale já vlastně vůbec netuším, kdo mi ho ukradl. A tak jsem si říkala Romové, ale to mi připadalo blbý, a proto jsem začala vzpomínat, jak je označují v městských novinách. Sociálně vyřazení občané? Ne, to není to pravý. Nakonec jsem se rozhodla pro romští občané. Co vy na to? Taky to není to pravé ořechové? Jak by jste je nazvali vy? Myslím jako u policie.

Zpátky k tématu: To mi připomíná situace, když někdo omdlí na rušné ulici a nikdo neběží pomoct a raději dělají, že nic nevidí, a nebo si myslí, že se najde někdo jiný, kdo mu pomůže mnohem lépe. Popřípadě mají sluchátka v uších, přemýšlejí, co si dají k obědu a vůbec si nevšimnou, že se něco děje, protože nevšímat si, je lehčí. Když to trochu přeženu, tak všímat si, bolí.

Každý z nás máme kolem sebe takovou růžovou bublinu, kde žít je krásný, štěňátka se neválí v kontejnerech, máme přátele, nemáme tak hnusný ksicht a nosíme sukně, abychom neměly depresi, že se nevejdeme do kalhot. A je to fajn.

Vlastně nejhůř na tom jsou takoví ti empatičtí lidi. Pořád vzdychají, že se někde stala katastrofa, nebo někdo něco někomu udělal, ale tak to prostě je. Já chápu, je to smutný, ale i kdyby se ten člověk rozhodl něco udělat, i kdyby jich bylo víc, nezvládnou zabránit zkáze celého světa. A tak bych se chtěla obrátit na Darwina – „Silnější přežije.“. A že je to krutý? To by mohla být stejná otázka jako u eutanázie. Pokud je ten člověk slabý a být naživu mu působí bolest, měl by jít.

Tím samozřejmě neříkám, že ten, kdo to tu nedává, tak ať jde skočit z mostu. Prosím, neberte to tak vážně. Spíš jsem to myslela tak, že mají utéct do bubliny svých blízkých a schovat se před bubákama.

Každopádně tohle téma je na mě až moc depresivní a proto mě omluvte, protože já a moje růžová bublina si jdeme udělat kafíčko.

 

Růžový deštník s malinkatými bílými puntíky, i když by mohly být větší

Nerada chodím do Palladia. Pokaždé je tam hrozně narváno. Jako kdyby Číňani jeli do Prahy jenom proto, aby si koupili šaty #madeinchina za český prachy. Ale když člověk potřebuje něco, k čemuž potřebuje několik obchodů pohromadě, aby měl jistotu, že si vybral to nejlepší, nemá na výběr. Poznámka pod čarou: Spolužačka tvrdí, že tomu „něco“ se říká obchoďák.

V tomhle případě to byl deštník. Někteří z vás si budou myslet, že jsem tak trochu praštěná, když už dva týdny hledám ten pravý deštník, ale já se totiž nespokojím s nějakým z Ikey. Musí být přinejmenším stejně rozkošný jako já. Do téhle šlamastiky mě dostal můj ex deštník. Byl světle šedivý s malými bílými puntíky. Skládací, takže se krásně vešel do kabelky. A já stejně jako miliony dalších holek, které se nepoučily z předešlých vztahů, se prodírám davy lidí, abych si našla pokud možno stejný deštník jako předtím.

Nejdříve jsem zkusila Reserved, protože jsem tam před dvěma měsíci viděla krásný deštník, ale tehdy jsem si ho nekoupila, protože zaprvé jsem byla švorc a za druhé jsem ještě byla šťastná s tamtím. No a teď na konci léta, když se bouřky rozhodly nám urychleně dát vodu, kterou potřebujeme, stejně jako když na konci roku se všemožné úřady snaží vyčerpat evropský fond, se rozhodl radši spáchat sebevraždu, než aby musel i nadále zůstat se mnou. Což od něho bylo dost krutý, protože kdybych věděla, že náš vztah spěje ke konci, rychle bych si šla koupit ten druhý, jakmile bych dostala výplatu. Ale takový oni jsou. Je jim jedno, co to s vámi udělá, hlavně že se vás zbaví. Nebo jsem se zbavila já jeho? Každopádně ten deštník už tam nebyl a ani žádný jemu podobný. Zřejmě si ho koupila jiná dívka a on teď dělá šťastnou ji, ne mě.

Odešla jsem zklamaná, ale neztrácela jsem naději. Obešla jsem ještě pár obchodů, až jsem vešla do jednoho obchůdku uprostřed centra. Prodávaly se tam kabelky, různé doplňky, bijou a mimo jiné i deštníky. Byl tam i jeden, který by se mi mohl i líbit. Byl úplně jiný než můj bývalý. Modročerný. Neměl žádné puntíky, ale byl pořád skládací a akorát tak velký, aby se mi vešel do kabelky. A ten materiál, tím jsem byla unešena. Byl silnější než je zvykem. Byl podobný jako mají pláštěnky, a tak jsem se rozhodla, že ho otevřu. Přišlo další zklamání. Nebyl takový, jak jsem si ho představovala. Opravdu byl modročerný, ale modrá (Ta byla z toho tenčího materiálu.) byla venku. Neberte to zle, pořád byl hezký, ale já doufala, že ten silný černý materiál bude na vrchu. Prostě jsem ztratila svoje iluze. I když jsem si ho nekoupila, nechala jsem si ho v záloze.

Příběh pokračuje. Procházela jsem se tedy dál a přemýšlela, kde by ten můj asi tak mohl být, až jsem nakonec narazila na H&M. A stal se zázrak! Byl tam. Hned u pokladny. Skládací, jemně růžový s malinkatými bílými puntíky, i když by mohly být větší… Teda, aspoň tamten je měl větší. Ale to nevadí, že není stejný. Je nový a velikost je taky fajn.

Tak snad s ním bude můj život růžovější.

Moje setkávání s lidmi

Dneska bych se chtěla zamyslet nad svým vztahem k lidem. Ze všeho nejdříve vám chci sdělit, že mám sociální fobii, a chtěla bych pomocí této úvahy zjistit, čím je to způsobené.

Za prvé, když jsem v přeplněném obchodě, začínám trochu panikařit, mám téměř záchvat úzkosti. Už se vám to taky stalo? Věřím, že aspoň jednou ano. Třeba o vánočních svátcích, kdy všichni úplně zešílí a i zatvrzelý agorafobik vyleze ven ze svého doupěte, aby mohl uloupit pro svého blízkého tu nejlevnější věc, která ale vypadá draze, aby to vypadalo, že mu na něm záleží.

Ale čím je tento strach či nepříjemnost, kterou občas postihne i sociálního nefobika, způsobena? Co mě tak napadá, bude to tím, že prostě máme rádi svůj osobní prostor. Ať už v obchodech, kde nám ho občas naruší samy regály, nebo ve vlaku, kde si vybíráme strategické místo, aby si k nám nikdo nepřisedl a my si tam mohli roztáhnout své „krámy“.

Za druhé, já lidem nevěřím. Ruku na srdce, jsme falešní a pořád si na něco hrajeme. Myslíte si, že to není pravda? Asi si říkáte: „, Já takový nejsem.“ Jseš! I když jsme počestní a upřímní, každý z nás máme tři, dejme tomu nevinné, základní role. První je to, jak se chováme před přáteli. S tím souvisí dvojka – naše chování před rodiči. Ať už vyvádíte s přáteli jakoukoliv šílenost, před rodiči jste vždycky jako jeptiška a jejich slovo je pro vás zákon (ať už dobrovolně, nebo ne). Podobně se chováme před neznámými. A třetí je vaše chování před „bossem“. Kdo z vás se před ním chová jako líný prase?

V tomto bodě jsem hodně ovlivněna svou povahou. Jsem celkem dost naivní a moc se v lidech nevyznám, což je špatná kombinace. Právě proto mi trvá několik měsíců, než začnu někomu věřit. Ale má to i pozitiva. Nedělám si o někom názor, dokud je nepoznám trochu blíž. Tudíž mají čas se mi předvést a já se nezklamu. Snad.

Za třetí, lidi jsou krutí. To se dá nejlépe poznat na zvířatech. Když se zvířátko naštve, tak nás kousne nebo drápne amy jsme sice zranění, ale nakonec se to zahojí a bude z toho veselá historka… Pokud to přežijeme. Ale lidi mají tu největší zbraň, kterou žádný jiný živočich nemá. Řeč. Ta dokáže ublížit mnohem víc a častokrát se tato zranění nezahojí.

Na závěr bych řekla jednu věc. Adoptujte si deset koček, nakupte zásobu čokolády a vína, stáhněte si béčkové filmy a započněte totálně asociální život. Budete šťastní a sousedi si o vás budou myslet, že jste šílení.